18. februára 2006 17:30:52 CET
doufám, že nevadí, že sem dám trochu delší věcičku.
Dlouho tady žádný příspěvek nebyl...
a budu rád za komentáře. Web, na kterém je umístěna původně, docela upadá, tak snad se lidi vyjádří aspoň tady.
Pomozte výzkumu
by Teeeny
( http://giantess.wz.cz )
Minuty se vlečou jako hodiny. Teď už vím naprosto jistě, že jsem udělal chybu, když jsem se na lékařské testy přihlásil. Šel jsem za vidinou snadno vydělaných peněz a to se mi vymstilo.
* * *
KAPITOLA I.
POMOZTE VÝZKUMU a vydělejte při tom!!! takhle zněl letáček, který jsem nedávno obdržel do schránky. Vrtalo mi to hlavou, tak jsem prošel jejich webové stránky a rozhodl se, že do toho půjdu. 2000 Dolarů jen tak za nic, tohle mě lákalo. A navíc telefonát s doktorkou Marshallovou... nemohl jsem odolat kouzlu jejího hlasu. Odhadoval jsem ji na věk mezi pětadvaceti a třiceti. A pak jsem se jen těšil, až mi přijde pozvánka.
Celkem jsem se divil, že někde pracují ještě v pátek v devět večer. Jen jsem mailem odpověděl, že tam v tu dobu budu a šel se připravit. A večer jsem vyrazil do ústavu genetiky.
Všude bylo zhasnuto, na vrátnici jsem ukázal pozvání, tak mi ochotně poradili cestu do kanceláře doktorky Marshallové. Za pět minut jsem už ťukal na dveře.
"Dále!" ozvalo se a já vstupuji.
Doktorka je opravdu kus. Věk jsem odhadnul správně, víc než třicet jí rozhodně není. Zpod pláště jí vykukují dlouhé opálené nožky, má tak hladkou pleť, delší kudrnaté vlasy, prostě celkově člověk, kterého bych na tomhle místě nečekal. Ani mi nepřijde podivné, že je tady sama, že nemá žádné asistenty. Sepíšeme smlouvu ohledně podstoupeného rizika a tak podobně a jdeme vedle do laboratoře.
"Zavřete oči, až řeknu. Budete ozářen silným zářením, tak byste pak chvíli možná hůř viděl," říká, než usedne za počítač.
Stojím tam celý nahý, když přístroj nabíhá a doktorka provádí kalibraci. Naštěstí to trvá jen chvíli.
5, 4, 3, 2, 1,... zavírám oči. Místností to zableskne. Cítím ozon, jakoby bylo po bouřce.
Otevírám oči. Ale co se to ksakru děje! Nevěřím. Jsem v obrovské hale. Ne! Vždyť to je ta samá laboratoř, jen já jsem pouhé dva centimetry vysoký. Jak se to stalo Zavírám oči, snad to jen nějaká halucinace. Otevírám, nic, žádná změna. Náhle se země mírně třese. Slyším hlasité kroky.
Blíží se ke mně stín. Vzhlížím nahoru a vidím obrovskou postavu doktorky.
"Co se to stalo doktorko Marshallová? Něco se pokazilo?"
"Ne, vše je v naprostém pořádku, povedlo se to naprosto výborně! usměje se doktorka a sehne se ke mně. Zapíšeš se do dějin, chlapče."
"Ale vrátíte mě zpět"
"To teď není podstatné. Je čas na oslavu!"
Obrovský obličej se nahne až ke mně, vidím ten úsměv a nemám z toho dobrý pocit. Jen tak mě vezme do dlaně. Je to děsný pocit, to zrychlení, když mě zvedá. Obrací se mi žaludek. Položí mě na pult a přikryje převrácenou kádinkou. Na chvíli odchází.
Za moment je zpět s lahvinkou sektu v ruce a ďábelským úsměvem na tváři.
Jak se cítí naše pokusná myška v uších mi zní její slova, když nadzvedává kádinku. Je tak hlasitá. Šťouchne do mě prstem.
"Chci zpět svou velikost, prosím vás! Tohle nemůžete!" bráním se.
Jen se usměje a do kádinky si nalije sekt. Jak bublinky praskají, dopadají na mě, cítím tu vůni.
"Dáš si se mnou?" ptá se a aniž by počkala na odpověď, popadne mě mezi palec a ukazováček za kotník pravé nohy tak, že upadnu, a zvedá mě nahoru. Celého mě ponoří do sektu. Chvíli mě tak nechá. Cítím to všude, pálí mě to v očích, po celém těle, chci ven.
Konečně mě vytahuje, ale než se nadám, je u mě její oblčej. Slastně po mně přejede jazykem.
"Jsi skvělý."
Z jejích úst jde strach. Stačilo by, aby mě jednou stiskly její obrovské zuby a měl bych to spočítané. K mému zděšení si mě položí na jazyk a pohybuje s ním. Rázem jsem celý ulepený od jejích slin. Ale to není to nejhorší. Když bez varování vtáhne jazyk dovnitř a já zůstanu v temnotě jako v horké a vlhké jeskyni, zmocní se mě panika.
Pohrává si se mnou jazykem, převaluje mě jako bonbon, olizuje, zaplavuje vlnami slin. Nemá cenu vzdorovat.
KAPITOLA II.
Zmocňuje se mě ještě větší strach, situace začíná být kritická. Pokud se rychle něco nestane, může to skončit tak, že jí sklouznu s vlnou slin až do krku a ona si toho ani nevšimne. Nemá cenu se snažit něčeho chytit, všechno klouže a jazyk se neustále hýbe. Jsem jen v její moci. O mém osudu rozhoduje ona a já vím, že si je toho moc dobře vědoma.
Jsem zoufalý, když se najednou její ústa otevřou a ona mě vyndá ven do své dlaně. Ležím na zádech, zhluboka dýchám. Pak konečně otevírám oči. Prohlíží si mě s úsměvem na tváři.
"Tak co? Líbilo se ti to? Víš, že mě to dost nažhavilo?" promlouvá ke mně.
"Ne, nechte mě, prosím, to už stačilo, vraťte mě zpět!" křičím, ale dělá jakoby nic. Položí mě na stůl a otočí se k prosklené skříni. Když se vrací zpět, drží v ruce asi deset centimetrů dlouhou zkumavku.
"Mám chuť si hrát, tak doufám, že si taky rád hraješ," říká a vyndavá ze zkumavky víčko. Než si uvědomím, co se děje, spustí mě nohama napřed dovnitř. Je tady prostor tak akorát abych stál, žádné pohodlí. Ale aspoň nehrozí, že by mě mohla zase náhodou spolknout. Dostávám trochu strach, když vrátí víčko na místo. Naštěstí do něj propíchla malý otvor, tak budu mít aspoň trochu vzduchu. "Proč to ale dělá?" říkám si pro sebe.
Odpověď na mou otázku dostanu dostat až nepříjemně brzy. Děsím se, co přijde, když si doktorka začne rozepínat plášť. Pozoruji ji ze stojánku na zkumavky. Zpod pláště se odhaluje bujné poprsí. Ňadra pro mě velká jako dva kopce. Nádherně vyplňují červenou podprsenku.
Za chvíli je plášť rozepnut celý, doktorka ho odkládá a stojí přede mnou v celé své kráse. V jiném čase a na jiném místě by její tělo stálo za hřích, ale teď mě přepadá podivné mrazení.
"Určitě si teď říkáš, jaké by bylo mě opíchat, co Věř tomu, že dostaneš možnost. Mám to velice ráda a dlouho jsem to neměla, takže jsem teď šíleně roztoužená!" tato slova mnou projela jako blesk.
Za chvíli končí i podprsenka a tanga pověšeny přes opěradlo židle. Možná, aby mě nažhavila, nebo jen pro své potěšení si hladí ta nádherná prsa. Je pravda, že i na mě to působí. Nejspíš si snadno všimne, jak mi ztuhnul. To už ale bere zkumavku do ruky a několikrát ji přejede jazykem. Opírám se o stěnu, jak ji naklání. Opět mám výhled do jejích obrovských úst.
Za chvíli je zkumavka celá vlhká a já s obavami tuším, co přijde. Doktorka si mě ještě prohlédne, ale pak už si kleká na zem, předklání se, hlavu dává skoro k podlaze, rázem je zkumavka u jejího zadečku a ona si ho její špičkou dráždí. Vidím každičký detail její otvírající se zadní dírky.
Opatrně krouží špičkou zkumavky a roztahuje tím svůj otvůrek. Ten se pomaličku poddává a otvírá se. Slyším tlumené vzdechy, když špička zkumavky zajíždí dovnitř. A já s ní.
Jsem po pas v rozevírajícím se análku. Cítím, jak horká kůže zahřívá stěny zkumavky a tuším, že za chvíli mi bude pěkně horko. Netrvá to dlouho a zkumavka vyjíždí ven a pak zajíždí stále hlouběji. Mizím v naprosté tmě. Chvíli dovnitř proniká světlo ještě částí zkumavky, která vyčnívá ven, ale jakmile doktorka svůj otvůrek pečlivě zpracuje, mizí v ní celá zkumavka. Já jen s hrůzou sleduji, jak se nade mnou zavírá.
Doktorka, stále v předklonu, si opět vychutnává ten pocit moci. Její zprvu slabé vzdechy zesílí, když zkumavka pronikne hlouběji. Chvíli si s ní zadeček jen projíždí, ale touha po naprostém ponížení své maličké oběti je tak silná. Chce ho cítit hluboko v sobě. Se zatajeným dechem zatlačí palcem na víčko a zasune si zkumavku dovnitř. Palcem si ještě pohladí otvůrek do vyplněného zadečku a pak se opatrně sesune na podlahu. Ten pocit ji přivádí k šílenství, je citlivá a tak cítí každý jeho pohyb tam hluboko uvnitř. Stáhne zadeček k sobě, pohrává si s ním. Opatrně zatlačí, aby zkumavka trošku povyjela, ale pak ji zase pohybem svalů vtáhne dovnitř. Vzrušuje ji představa, v jakém strachu je asi její pokusná myška. Opatrně si zajede rukou do rozkroku a hladí si svou vlhkou mušličku.
Netuším, co se děje. Nejspíš mírně změnila polohu, ležím teď na zádech, je to pohodlnější než stát. Začíná tu být horko, otvor na víčku už nemá žádný význam. Slyším, jak se zkumavka otírá o její kůži, když se vevnitř mírně posunuje, jak doktorka hýbe celým tělem. Působí to hrůzostrašně. Dokonce se mi zdá, že její vzdechy se nesou celým tělem až ke mně.
Nejspíš to teď prožívá mnohem více, začíná být divoká a z toho mám strach, zkumavka se uvnitř pohybuje mnohem více, její zadeček ji tiskne. Od jisté smrti rozdrcením jejími svaly mě dělí jen tenký kousek skla. Snad odolá tomu tlaku. Pokud by zkumavka nevydržela, byl by to můj konec.
Najednou se děje něco divného. Pomalu se převracím hlavou dolu a sjíždím směrem k víku. Toho jsem se obával. V téhle poloze dlouho nevydržím, zapřu se rukama proti víku a opírám se o jednu stěnu. Jak tu mrchu mohlo napadnout jen tak si vstát. Určitě si to teď užívá.
Doktorku napadlo, že by mohla zkusit, jaká je asi chůze s tím křehkým zbožím. A navíc si vychutnat pocit z toho, jak hezky zhorší tomu chlapíkovi už tak dost nepříjemný pobyt. S každým krokem po laboratoři se zkumavka uvnitř pohne. Je to slastný pocit. Jak se asi má ten ubožáček uvnitř?
Když se dost nabaží toho pocitu, mírně se předkloní a zatlačí, aby zkumavka trošku povyjela ven. Já se nacházím stále u víka, téměř ve vodorovné poloze, když opět spatřím světlo. Konečně! Trčím z ní ven, po stranách vidím obrovské masy jejího zadečku, nebezpečně hluboko pode mnou podlaha. Kdyby zatlačila o trošku víc, zkumavka vypadne a...
Obrovská ruka ale zahání mé obavy. Za chvíli mě vysype ven na stůl, skloní hlavu až k jeho desce a s úsměvem si mě prohlíží.
"Líbíš se mi, povedlo se ti mě pěkně rozpálit. Kdybys měl původní velikost, nejspíš bych si to teď s tebou rozdala tady na stole, ale já mám raději věci pod kontrolou."
"Madam, tak proč mě nezvětšíte, já bych vám určitě pomohl"
"Ale já mám trochu silnější touhy, chlapečku, brzo ti to ukážu," říká a mým tělem při těch slovech projíždí mráz.
KAPITOLA III.
Chvíli to trvá, jen sedím a pozoruji doktorku, jak si hladí svou roztouženou mušličku, schválně na židli popojela, abych na to viděl. Přejíždí po poštěváčku špičkou prstu, místností se pomaličku začíná rozléhat slabé vzdychání. Občas si zajede prstem mezi zvlhlé pysky, aby si ho později mohla slastně olíznout a ochutnat svou šťávičku.
Se svou nynější výškou bych pro její buchtičku nebyl žádným soustem. Jen aby v zápalu vášně nedostala chuť zase experimentovat, to by byl můj konec. Sleduji, jak se oddává vzrušení, její touha roste, zaklání hlavu, nabodává se na dva prsty, její tělo se prohýbá.
Musím využít příležitost a zmizet! To je jediná šance. Snad pak najdu někoho, kdo mi pomůže. Běžím ke klávesnici, podél jejího kabelu dobíhám k okraji stolu. Dolů je to nepředstavitelná výška. Musím riskovat! Pevně obejmu kabel rukama a nohama a sjíždím dolů. Raději pomaličku, abych si neublížil.
Je klid, ještě si ničeho nevšimla. Konečně jsem dole, kolem stolu se plížím ke dveřím. Musím projít za její kancelářskou židlí. Doktorka teď sedí s nohama zapřenýma na stole a silně vzdychá. K mé smůle se zapírá tak silně, že když procházím za židlí, ta se mírně posune. Jedno kolečko mě mine jen těsně. Nechám plížení a utíkám ke dveřím, musím to zvládnout.
Dobíhám ke dveřím. Konečně jsem tam. V místnosti není práh, tak snad proklouznu mezerou pode dveřmi ven. Už zbývá jen moment. Pár krůčků…
Náhle se nade mnou mihne stín a v zápětí na mě dopadá obrovská masa textilu. To je konec. Doktorka si mě všimla a ve snaze mě zastavit po mně hodila to, co měla nejblíže po ruce. Z látky cítím známou vůni kundičky. Snažím se vyprostit, ale ještě více se zamotávám do jejích kalhotek. Se smíchem přijde a kalhotky jakoby nic zvedne.
„Copak mi to tady upadlo“ říká a svírá je v pěsti. Drtí mě to, ale nic nenadělám, cítím, jak se lepím k mokrému flíčku na nich. Za chvíli vidím více světla. Doktorka rozmotává kalhotky, snad z nich nevypadnu. Nezbývá mi, než očekávat, jak se mnou naloží.
Za chvíli se vyplňují mé nejhorší obavy. „Začíná tu být zima, raději se obléknu, abych se nenachladila,“ povídá klidným tónem a naprosto ignoruje mou osobu. Ležím na zádech přilepený k látce a proti mně se blíží obrovská masa její kundičky. Provlékne nohy a už si kalhotky natahuje. Během momentu jsem silně přitištěn k rozpálené vlhké hmotě. Její pysky se lepí na mé tělíčko, sotva dýchám, jak mám ulepený obličej.
Následně doktorka vykročí směrem k dalším dveřím. Jak se její nohy třou o sebe, kalhotky se stahují blíže k mušličce a tisknou mě k ní víc a víc. Kdybych byl otočený naopak, možná bych přes mezery v textilu viděl, že doktorka vešla do malé místnůstky sloužící jako koupelna. Je zde sprchový kout, v rohu záchod.
„Tyhle kalhotky jsou už tak špinavé. Potřebují trochu proprat,“ povídá si jakoby pro sebe. Snad mě vysvobodí, snad to je jen její hra. Pak pozoruji, že si doktorka sedá.
Už delší dobu ji přepadá touha se vymočit. Rozhodla se, že si uleví zrovna teď, a svou malou oběť nechá, ať z toho taky něco má. Ani ji nenapadne stáhnout si kalhotky a v momentě sleduje, jak přes ně začíná protékat slabý proud, ten postupně sílí.
Chvíli se nic neděje. Je klid. A najednou, zničehonic proti mně vytryskne s ohromnou silou proud teplé tekutiny. Protéká přes mé tělo, vlhčí látku pode mnou. Je toho tolik. Vzduchu tady zůstalo jen málo. Tlak mi to všechno žene do úst, pálí to v očích. Co horšího by mi mohla provést Instinktivně se bráním, kopu, škrábu, ale nic to neznamená, jen se tím zbytečně vysiluji.
Za chvíli je po všem, z vlhkých kalhotek odkapávají zbytky moči. S pocitem úlevy doktorka vstává, svléká si kalhotky a jen tak je vhodí do záchodu. Jakoby nic si pak jde pomaličku opláchnout ruce.
Pro mě nastává opravdové peklo. Snažím se plavat, ale nasáklé kalhotky mě táhnou níže, bojuji ze všech sil, polykám vodu…
Aniž by jakkoliv spěchala, doktorka natáhne ruku k cípu vyčnívajícímu nad hladinu a s odporem kalhotky vytáhne. Polomrtvou postavičku vysype na dno sprchového koutu a pak kalhotky mizí v odpadkovém koši.
Probírám se, nad sebou vidím její obličej, z toho výrazu jde strach.
„Chtěl jsi mě zradit. Pokud o mou přízeň nestojíš, zůstaneš tedy pro mě jen objektem mého potěšení a touhy!“ křikne na mě v pár větách můj rozsudek.
Pak se nade mě sklání, zvedá mé bezvládné tělo a já se zcela smířen s osudem nechám vsunout hluboko dovnitř její mušličky. Svírá mě mezi dvěma prsty, které zajedou daleko do té vlhké jeskyně. Jak prsty vytáhne a postaví se, zas cítí ten pocit neskonalé moci. Vnímá každičký můj pohyb a pak v sedě na záchodě pokračuje její cesta za orgasmem.
Znova, a teď o poznání rychleji přejíždí rukou po svém poštěváčku, hladí si svá nádherná ňadra. Pocit živé osoby hluboko v ní jí zaručí, že brzy dojde k té největší explozi slasti svého života.
Cítím, jak mě stěny její lasturky svírají. Tlačím proti nim s úmyslem udělat si více prostoru, abych mohl dýchat. Ale tlak roste. Zapírám se nohama, všude okolo je tak vlhko, klouže mi to.
Ty drobné pohyby uvnitř způsobují, že doktorka doslova šílí. Křičí slastí, ten hlas prochází celým tělem, až k její maličké hračce. Už to dlouho nevydrží. Když pak najednou s dalším silným pohybem uvnitř na ni přijde ne jeden ale celá vlna orgasmů. Ani nemůže popadnout dech, jak se její tělo zmítá v extázi. Tohle nikdy dříve nezažila, ale ví, že odteď si to může dopřávat, kdy se jí jen zachce.
Ještě chvíli oddechuje, není schopná ani vstát. Uvnitř ní se odehrává poslední dějství zoufalého boje o život. Stěny její lasturky drtí mé tělíčko, vytláčí z něj poslední zbytky vzduchu, kloužu ven…
…a najednou se ocitám opět na podlaze laboratoře, zmenšovací přístroj proti mně. Nemám sílu se zvednout. Pak se opět zableskne. Konečně se mi vrací zrak, snad už budu mít zpět svou velikost. Ale šok, jaký mě čeká, jsem nečekal.
Podlaha se teď změnila v rozlehlou pláň, světlo nahoře je pro mě jako slunce někde v dálce. Každé, i to nejdrobnější smítko, je pro mě větší než fotbalový míč. Nevěřím, že mohla být tak zlá a udělat mi můj osud ještě horší. A pak ji vidím za jejím stolem. Oproti mně velká jako mrakodrap. Zvedá se a jde ke mně. Cítím slabé otřesy pod nohama, útěk nemá smysl.
Těsně nade mnou se doktorka sehne. Vidí jen droboučkou tečku velikosti zrnka máku, jak se pohybuje nesmírně pomalu směrem od ní. Ukazováčkem ještě vlhkým od své šťávičky se jí zlehka dotkne, aby se k němu přilepila. Teprve těsně u obličeje jsou patrné tvary lidské postavy a k jejímu údivu se ještě hýbe. Jeho křik a prosby už však slyšet nemůže.
Pak se její tělo ladně předkloní, levá ruka zlehka roztáhne její prdelku, ještě mírně roztaženou od zkumavky, a ukazováček do ní pomaličku vklouzne. Cítí ho krásně hluboko, jak se tře o stěny jejího análku. Opět jí tělem prochází to příjemné mrazení. Když prst vytáhne, postavička už na něm není.
ale tie nozicky su krasne to teda hej 
