2. mája 2006 13:39:58 CEST
Dejme tomu, že jdu na setkání s člověkem, o kterém nic nevím. Předpokládám, že v případě komplikací nad ním během setkání nebudu mít možnost uplatnit svou fyzickou převahu. Pevné lano zůstane pevným lanem. Mám předem někomu říct, do čeho se pouštím (varianta A), nebo ne? (varianta B)... a začneme větvit. Můj saďour mě zabije: varianta A: to, co jsem bejval, najdou druhej den (nebo třeba nenajdou); varianta B: nenajdou nic, mou mrtvolu, saďoura... kdo bude zalejvat kytky? No a teď si to uzlete každej sám. Kdo z vás má někoho, komu může říct: Zítra si chci nechat od jedné temperamentní dámy (...sem si dosaďte, co je libo). Říkat si: "Nic se mi nemůže stát, brácha ví, kam du", to je ta mantra, která má subčata zachránit před spodinou BDSM komunity. Komunity? Asdareel, z toho, co tady většinou píšeš, poznávám tvůj rukopis, více než většinou s tebou souhlasim, ale že bychom se znali?
Má oblíbená četba: Kevin Mitnick, Umění klamu. Zadání: Saďour chce oběť. "Na internetu hledej" mu radili. Saďour uvažuje: jde o dlouhodobý vztah... až do smrti (no, samo že né mý)... Co si takhle vytvořit identitku saďoura s lidskou tváří na nějakým vhodným portálu?... Nad věcí, vtipnej, chápavej... Jenom to vydržet. Rok, dva... Aby pak těm holátkám každej řek: "Jo, toho znám, bezvadnej chlap" a některej i: "Za toho ručim!" Třeba se to už i stalo, ale co potom komunita? Složená z lidí s rozsáhlými egy, neucloumatelnými názory (teď ani trochu nepomlouvám, to je i moje diagnóza)? ... už toho nechám, chtěl jsem jen ukázat, s ČÍM si my subčata zahráváme. Přitom to dobře víme a pár z nás to tak určitě dělá jen pro ten pocit nejistoty. Ale každý z nás řekne, že to dělá proto, aby tomu nad sebou moh říct: takhle moc ti věřim, takovouhle moc nad sebou ti dávám do ruky. Nebo si jen hrajem?