5. mája 2013 14:16:41 CEST
Podvod jménem BIO
O zaručeně zdravější mrkvi si nechte jen zdát. Kvůli zájmům nadnárodních korporací, zemědělským dotacím a hlavně falešným iluzím spotřebitele se dnes z biopotravin stává především dobře zpeněžitelná obchodní značka.
Nedávno si ve vlaku spolucestující stěžoval, jak je jeho žena ochotná za biopotraviny utratit majlant. „Když jsem chtěl dítěti koupit jinou než biopřesnídávku značky Hipp, ztropila scénu, protože si prý nedokážu představit dopad podobné chyby na potomkovo zdraví." O radikálních biomatkách, které fanaticky lpí na biopapání a biobumbání, kolují story i mezi pediatry, v iluzích o zázračných bioproduktech ale nežijí samy.
Pro většinu spotřebitelů jsou biopotraviny synonymem zdravého jídla, což je bohužel také marketingem úspěšně živený omyl. Přestože některé studie prokázaly, že bioprodukty obsahují třeba více vitaminů nebo menší množství pesticidů, evropská legislativa zakazuje tvrdit, že by byly zdravější. Jelikož si ovšem velká část kupujících u regálů s biozbožím neuvědomuje, že hlavním smyslem ekologického zemědělství nejsou zdravější potraviny, ale šetrnější spolupráce s přírodou a ohleduplnější zacházení se zvířaty, stal se z bia trend a výnosná obchodní značka.
„Ano, říká se, že jsou biopotraviny kvalitnější, ale kvalita není nikde definována z hlediska složení. Neexistuje totiž definice kvality biopotravin z hlediska zákona o potravinách, jen z pohledu zákona o ekologickém zemědělství," vysvětluje odbornice na výživu docentka Jana Dostálová z Ústavu chemie a analýzy potravin při VŠCHT. V praxi to vypadá tak, že zpracování bioproduktů a výrobu biopotravin v Česku hodnotí ministerstvem zemědělství pověřené kontrolní organizace (ABCert, Biokont CZ a KEZ,o.p.s.). Státní zemědělská a potravinářská inspekce však na pultech bio potraviny kontroluje stejně jako ty nebio. „Pro oba dva typy potravin existují stejné požadavky na jakost a bezpečnost," upozorňuje mluvčí SZPI Martina Šmídtová.
Víra v biomléko
Jako zákazníci tedy pouze předpokládáme, že by například biomrkev měla být zdravější, protože farmáři nesmí používat průmyslové hnojiva, pesticidy, herbicidy nebo fungicidy, že by biošunka měla být pro naše zdraví lepší, neboť se při následném zpracování nesmí „vylepšovat" aditivními neboli látkami přídatnými, jako jsou obávaná éčka. Hospodářská zvířata, která jsou chovaná na biofarmách, musí mít dostatek kvalitního krmiva a životního prostoru pro pastvu i odpočinek, a počítá se s tím, že tato pozitiva se odrazí v kvalitnějším mase a mléku. Návrat k tradičnímu hospodaření, které bylo na vesnicích ještě začátkem dvacátého století naprosto běžné, by logicky mělo vést k čistým a kvalitnějším produktům. Bohužel se to jednoznačně tvrdit nedá.
V několikaletém výzkumu odborníci Výzkumného ústavu mlékárenského Milcom a.s Praha společně s dalšími odbornými pracovišti například srovnávali obsahové složky i technologické vlastnosti mlék z ekologických a konvenčních chovů. „Pozitivní rozdíly jsme zjistili v obsahu bioaktivních látek v mléce. Na těchto hodnotách se významně podílí ekologický systém hospodaření a zejména pak pastva dojnic," objasňuje vedoucí projektu Petr Roubal. „Není bez zajímavosti, že některé konvenční chovy, které pasou dojnice, se přibližovaly s těmito svými parametry mléka hodnotám chovů ekologických. Mléko z konvenčních chovů zase vykazovalo lepší výsledky v oblasti bílkovin a tuků."
Důvěřuj, ale prověřuj
„Víte, jaký je rozdíl mezi zemědělcem a biozemědělcem? Ten první hnojí ve dne, a ten bio zase v noci." Zatímco Amerika i západní Evropa má už za sebou bioskandály s kukuřicí, mlékem, biobavlnou nebo v sousedním Německu s výskytem karcinogenního herbicidu nitrofenu, který se v roce 2002 přes nepředpisově hnojenou pšenici ocitl i v biovejcích a drůbežím masu, u nás kolují o biošvindlování jen vtipy. Nemůže to ale být jen tím, že s přísnějšími analýzami biopotravin se v Evropě teprve začíná?
„Zbytky pesticidů byly v těchto vzorcích skutečně objeveny," potvrdil například Ian Palombi z Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) výsledky loňské zprávy, která poprvé v Evropě měřila přítomnost pesticidů také u biopotravin.
Analýza z července 2009 sice potvrdila, že tradiční způsob pěstování obilí, ovoce nebo zeleniny překračuje pesticidové limity častěji (maximální úroveň reziduí nesplnilo 3,99 procent měřených vzorků), svou „chemickou nezpůsobilostí" překvapilo ale hlavně 1,24 procent biopotravin, u kterých se všeobecně žádné chemické hnojení nepředpokládá.
„Pesticidy jsou užívány i v biozemědělství," připouští Gabriela Wyss z Výzkumného ústavu Organického zemědělství ve Švýcarsku (Fibl), že ani šetrnější pěstování nemůže všechny nežádoucí látky v zelenině eliminovat. Podle ní mohou stopy pesticidů v biopotravinách pocházet z látek, které sice už byly zakázány, ale zůstávají přítomny v půdě i vzduchu, nebo z postřiků, které se používají ve smíšeném prostředí neekologického i ekologického zemědělství. „Můžeme ale také předpokládat, že některé z testovaných potravin byly jednoduše podfuk," říká Gabriela Wys.
Strach z biopodfuků ale není hlavním důvodem, proč je od letošního ledna vedle stávajících tří kontrolních subjektů pověřen inspekcemi také Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. Důvod? „Hlavním problémem je fakt, že privátní kontrolní organizace jsou plně financovány těmi, kteří si certifikaci objednávají. Bylo vytvořeno konkurenční prostředí, takže aby kontrolovaný subjekt dosáhl na dotace či certifikát na biopotravinu, může si vybírat mezi třemi kontrolními organizacemi. Vznikají tak problémy s úrovní kontroly," připustil náměstek ministra zemědělství pro životní prostředí, výzkum a vzdělávání Jiří Urban v rozhovoru pro bioinstitut.cz. „Toto ale není problém jen u nás. Ekologické kontrolní firmy takto bojují o zákazníka v celé Evropě. Je to další pádný důvod pro zavedení úřední kontroly."
Komu pšenka nepokvete
„Nejenže se malí biopěstitelé a chovatelé do velkých řetězců nedostanou, ještě navíc jim pak obchodní řetězce konkurují cenou," upozorňuje Lenka Kaspříková z ekologické organizace Hnutí Duha na další zajímavý aspekt biobyznysu. „Je to začarovaný kruh," podotýká, když stojíme u regálů s bio ovocem a zeleninou v opavském Globusu.
Obchod s bioprodukty (obchoduje se i s biobavlnou) zažívá zlaté časy a prodej rok od roku neroste jen díky radikálním matkám. Někteří odborníci tvrdí, že nálepka bio je v některých případech pouze chytrým marketingovým tahem, který úspěšně zabírá na české zákazníky obecně. Co jiného si také myslet o biorumu nebo biowhisce, kdy vám výrobce argumentuje tím, že po panáku biodestilátu (na rozdíl od klasického), se druhý den lépe vstává?
Byznysem s biopotravinami se v roce 2008 protočily necelé dvě miliardy korun a uplynulý rok by na tom měl být podle předběžných odhadů ještě o něco lépe. Drobnému místnímu biofarmáři, se kterým počítá idea lokální bioprodukce, tu ale pšenka nekvete. Osmdesát procent trhu s biopotravinami v Česku patří nadnárodním řetězcům a stát se jejich dodavatelem není jen tak. Pro drobného zemědělce je to sci-fi, řetězce tlačí na pilu cenou a diktují si podmínky, které ustojí jen ti kapitálově zdatnější.
Ještě překvapivější ale možná je, že více než polovina biopotravin se do našich obchodů stejně dováží, což má dopad nejen na české sedláky, ale také na životní prostředí. Na webových stránkách hnutiduha.cz si každý může spočítat, jaký dopad má na životní prostředí, když běžné potraviny vozíme do republiky přes půl světa. A stejný model platí i pro „ekologické" biopotraviny. Když na dopravu kilogramu španělských rajčat připadá přibližně půl kilogramu emisí CO2, jak na tom asi bude kilo španělských biookurek, které jsme v opavském regálu našly?
Italská jablka jsou hezčí
Biookurky, stejně jako biopórek a biodýně hokaido z Holandska, biocibuli z Rakouska, biopapriku, biomandarinky, biocitrony a biokiwi z Itálie sem vozí například ing. Jan Štěrba z Deblína. Tahle rodinná firma funguje jako biovelkoobchod, zároveň však mají letité zkušenosti z biofarmařením. „Z velké části dodáváme do řetězců například Ahold, Makro/Metro, Globus, prodejen zdravé výživy v Brně, Praze, a taky máme zákazníky, kteří si chodí nakupovat přímo k nám," řekl mi do telefonu zástupce firmy Marek Štěrba. Když se ptám, proč jsou nyní na pultech brambory ze Slovenska a ne z Čech nebo Moravy, odpovídá mi, že se brambory z vlastní produkce chystají vyskladnit až později. Musí rozložit síly, aby jim zásoby vystačily až do jara, proto mají část produkce „nasmlouvanou" na Slovensku. Tyto dodavatele prý mají za humny, a tak je celý podnik ekologičtější, než kdyby měli vozit brambory třeba z jižních Čech. Z hlediska centrálního skladování nadnárodních řetězců to zní smysluplně. Ekologické argumenty však vzápětí smete ekonomika, když přichází řeč na to, proč jsou v regálech supermarketů vidět biojablka z Itálie a nikoliv česká, přestože jich mají sedláci tuny ve sklepích. Odpověď je podle Štěrby také jednoduchá. Jsou hezčí a prodávají se lépe než ta česká. A tak ovoce a zelenina ze světa míří ve velkém v kamionech nejprve do Deblína, a pak putuje na centrály jednotlivých řetězců, odkud se rozváží dál na jednotlivé prodejny. Je jasné, že dovoz potravin významně přispívá k produkci skleníkových plynů a že se na globálních změnách podnebí nepřímo podílíme i tak, když u pokladny v zimě platíme za nedozrálá skleníková rajčata v biokvalitě.
Smrtelné dotace
Za českými biopěstiteli jsme se vydali na Opavsko. Letos to budou čtyři roky, kdy manželé Komárkovi začali hospodařit na své biofarmě. „Byla jsem v domácnosti, manžel přišel o práci a v téhle situaci jsme zdědili statek v Jamnici na Opavsku, asi sedm kilometru odsud," vypráví bývala kuchařka Dobromila Komárková v obýváku svého domku v Sádku, kde rodina bydlí. „Nějaké zkušenosti s hospodařením jsem do té doby měla, na zahradě jsem pěstovala zeleninu, bylinky a ovoce. Máme čtyři děti, museli jsme se s manželem vždycky otáčet. Dokonce jsme chovali krávu, ale na to, abych si mohla založit biofarmu, jsem potřebovala kurzy a školení," popisuje. Po absolvovaní teorie přišla náročnější praxe - dvouleté přechodné období, kdy museli na statku hospodařit jako biozemědělci, ale zeleninu prodávat za cenu běžné zeleniny. Přitom přibývaly výdaje, za biosemena, traktor, skleník, zavlažování pozemku. A dotace? „Pro drobného zemědělce je to smrt. Navíc, když se stavební firma dozví, že si na opravy hospodářského stavení chcete zažádat o dotaci, okamžitě vám zdvojnásobí cenu. Dotace jsou pro velké zemědělské firmy, ne pro nás," rezolutně konstatuje Pavel Komárek. Letos už mají Komárkovi za sebou rok zkušeností s prodejem biozeleniny. „Taky jsme se byli naivně nejdříve zeptat v Penny, zboží bychom tam museli navážet v kamionech, takže dodávat tam je bez šance. A kdybychom se měli spoléhat na obchody se zdravou výživou, tak bychom nejspíš taky umřeli hlady, musíme hledat jiné možnosti pro odbyt," říká zemědělec Komárek. Jednou z nich je bedýnkový systém, který se chystají od jara spolu s ostravským bioklubem rozjet. Lidé si budou moci biobedýnky u Komárků objednat a podle sezony si do nich vybrat i zeleninu. Takzvané biobedýnky už úspěšně fungují i v Čechách i na jižní Moravě.
Tržiště v Praze
Dalším alternativním počinem pro menší české zemědělce s bio produkcí by měla být tržiště, na podzim 2008 byla vypracována studie možných míst na území Prahy, kde by mohla vzniknout tradiční farmářská tržiště. „Trhy a tržiště s čerstvými produkty místních farmářů jsou po staletí úplnou samozřejmostí většiny měst světa. Jsou součástí života, doplňují kolorit života domorodců a lákají často i příchozí turisty. Poskytují možnost nákupu čerstvých potravin nejen místním, ale i přespolním spotřebitelům. Dávají účinnou alternativu k nákupu kvalitních místních produktů a konečně poskytují odbyt místním zemědělcům. Většina z nás už ale zapomněla, k čemu sloužily pražské tržnice na Smíchově, na Vinohradech či na Pankráci. Tržnice a tržiště získala v posledních letech spíše hanlivý nádech, přestože jsou nejpřirozenější formou kontaktu mezi prodejci a zákazníky," říká Jiří Sedláček z občanského sdružení Archetyp, která spolu s Nadací partnerství myšlenku rozvinuli.
„Bio by mělo být založeno na důvěře, jen tak má šanci. Když vidíte sedlákovi pod pokličku, nebo jej pravidelně potkáváte na tržnici, už víte co je zač," souhlasí gurmet a labužník Vladimír Poštulka. „V obchodech si můžete jenom zkontrolovat, jestli je bio označené zebrou nebo jiným biologem, ale o tom, kdo to ovoce pěstuje nebo ty krávy chová, vám to stejně nic neřekne," dodává. „Ono je bio opředeno taky některými falešnými mýty, a pokud v ně věříte, můžete být zklamaní," pokračuje. „Největší omyl je ten, že si lidé představují, že biopotraviny jsou chutnější než normální potraviny, pravý opak je pravdou. Vloni udělali v pražském hotelu Adria srovnávací test, dali vedle sebe jedno jídlo z bio potravin a jedno z nebio," popisuje. „Chuť biopotravin byla daleko méně výraznější, o to však labužnicky zajímavější a cennější, neboť do popředí vystoupila čistá chuť suroviny," uzavírá Poštulka.
Práce máme nad hlavu
Uplyne pár dnů a biofarmu v Jamnici ze zimní letargie probere jaro. „Obděláváme celkem tři hektary, máme hektar vojtěšky kvůli střídání plodin, půl hektaru brambor a půl druhého hektaru zeleniny, kořenové, plodové, listové, a pro doplnění taky bylinky. Práce máme až nad hlavu, od brzkého rána do setmění," říká paní Komárková. „Každý rok chodí kontrola, někdy i dvakrát ročně. Loni v neděli zavolali a v pondělí už tady byli. Zkontrolují papíry, jaká semena jsme koupili, projdou si statek. Certifikát je pro nás důležitý, to je jasné, bez něj by naše biofarma neexistovala, ale taky chceme, aby se sem lidé vraceli, jezdili si pro biozeleninu ke Komárkům."
Největší světový veletrh bioproduktů, - BioFach, který loni navštívilo bezmála padesát tisíc návštěvníků, začíná v německém Norimberku za necelé dva týdny. Komárkovi mezi českými vystavovateli nebudou, ale na jejich a především na kritických postojích českých spotřebitelů bude záležet, jestli současný módní trend zůstane jen marketingovým nástrojem, který za pár sezon přehluší třeba spřízněný fair trade.
